V roce 2021 mělo cukrovku na celém světě odhadem 537 milionů lidí, což představuje 10,5 % dospělé populace, přičemž typ 2 tvoří asi 90 % všech případů. Odhaduje se, že do roku 2045 bude přibližně 783 milionů dospělých, neboli 1 z 8, žít s diabetem, což představuje nárůst o 46 % oproti současným údajům.[1] Prevalence onemocnění stále roste, nejdramatičtěji v zemích s nízkými a středními příjmy. Výskyt je podobný u žen a mužů, přičemž diabetes je sedmou nejčastější příčinou úmrtí na celém světě. Globální výdaje na zdravotní péči související s diabetem se odhadují na 760 miliard USD ročně.[2]
Diabetes mellitus, často známý jednoduše jako diabetes, je skupina běžných endokrinních onemocnění charakterizovaných trvale vysokou hladinou cukru v krvi. Cukrovka je způsobena buď tím, že slinivka neprodukuje dostatek inzulínu, nebo buňky těla přestanou reagovat na účinky hormonu. Mezi klasické příznaky patří žízeň, nadměrné močení, hubnutí a rozmazané vidění. Při neléčení může onemocnění vést k různým zdravotním komplikacím, včetně poruch kardiovaskulárního systému, oka, ledvin a nervů. Neléčený nebo špatně léčený diabetes má na svědomí přibližně 1,5 milionu úmrtí ročně.[3]
Hlavní typy diabetu jsou typ 1 a typ 2, ačkoli existují i jiné formy. Nejběžnější léčbou u 1. typu je inzulinová substituční terapie (inzulínové injekce), zatímco k léčbě 2. typu lze použít antidiabetické léky (jako je metformin a semaglutid) a úpravu životního stylu. Gestační diabetes, forma, která vzniká během těhotenství u některých žen, obvykle vymizí krátce po porodu.
Hlavní dlouhodobé komplikace diabetu se týkají poškození krevních cév všech velikostí. Diabetes zdvojnásobuje riziko kardiovaskulárních onemocnění a asi 75 % úmrtí u lidí s cukrovkou je způsobeno onemocněním koronárních tepen. Mezi další komplikace patří cévní mozková příhoda a onemocnění periferních tepen.[4]
Onemocnění kapilár postihuje oči, ledviny a nervy. Poškození sítnice, známé jako diabetická retinopatie, je nejčastější příčinou slepoty u lidí v produktivním věku. Oči mohou být postiženy i jinými způsoby, včetně rozvoje katarakty a glaukomu. Doporučuje se, aby lidé s diabetem jednou ročně navštívili očního specialistu.
Diabetická nefropatie je hlavní příčinou chronického onemocnění ledvin a představuje více než 50 % pacientů na dialýze ve Spojených státech. Diabetická neuropatie, poškození nervů, se projevuje různými způsoby, včetně ztráty smyslů, neuropatické bolesti a autonomní dysfunkce (jako je posturální hypotenze, průjem a erektilní dysfunkce). Ztráta citlivosti na bolest predisponuje k traumatu, který může vést k problémům s diabetickou nohou (jako je ulcerace), což je nejčastější příčina netraumatické amputace dolní končetiny.
Na základě rozsáhlých údajů a četných případů výskytu žlučových kamenů se zdá, že mezi diabetem 2. typu a žlučovými kameny může existovat příčinná souvislost. Lidé bez cukrovky jsou vystaveni menšímu riziku vzniku žlučových kamenů.
Mezi kognitivním deficitem a diabetem existuje souvislost; studie ukázaly, že diabetici jsou vystaveni většímu riziku poklesu kognitivních funkcí nežli zdraví lidé. Tento stav také přispívá k pádům starších osob, zejména těch, kteří jsou léčeni inzulinem.[4]
Pro diabetes 1. typu nejsou známá žádná preventivní opatření.
Cukrovce 2. typu – která představuje 85–90 % všech případů na celém světě – lze často předejít nebo ji oddálit udržováním normální tělesné hmotnosti, fyzickou aktivitou a zdravou stravou. Vyšší úroveň fyzické aktivity (více než 90 minut denně) snižuje riziko rozvoje diabetu o 28 %. Mezi dietní změny, o kterých je známo, že jsou účinné při prevenci diabetu, patří udržování stravy bohaté na celozrnné výrobky a vlákninu a výběr dobrých tuků, jako jsou polynenasycené tuky, které se nacházejí v ořeších, rostlinných olejích a rybách. Omezení slazených nápojů a konzumace méně červeného masa a jiných zdrojů nasycených tuků může také pomoci předcházet cukrovce. Kouření tabáku je také spojeno se zvýšeným rizikem diabetu a jeho komplikací, takže odvykání kouření může být také důležitým preventivním opatřením.[5]
Vztah mezi diabetem 2. typu a hlavními ovlivnitelnými rizikovými faktory (nadváha, nezdravá strava, fyzická nečinnost a kouření tabáku) je podobný ve všech regionech světa. Přibývá důkazů o tom, že ekonomické a kulturní změny, jako jsou globalizace, urbanizace, stárnutí populace a obecné prostředí zdravotní politiky, jsou základem pro vznik diabetu 2. typu.
Pyramidový koncept výživy preferující sacharidy jako 60% zdroj energie musí u sedativních osob – nesportovců nutně selhávat. Vzniká riziko „nedočerpání“ přebytku jednoduchých sacharidů ve prospěch jejich energetického využití. „Přebytky“ se transformují do tukových deposit, protože tendence tvořit zásoby glykogenu ve svalech jsou u nesportovců velmi omezené. Současně vzniká návyk na sacharidová jídla spojený s destabilizací glykémie, způsobený dysregulací hormonů sytosti (leptinu) a hladu (ghrelinu), vedoucí k neodkladným chutím na sladké, a to zejména při únavě, kdy mozek „baží“ po glukóze. Důsledkem je hyperinsulinémie, postupně snižující citlivost tkání na insulin, vedoucí k narůstajícím projevům insulinové resistence, k prediabetu a posléze k diabetu 2. typu (DM II). Pyramidový koncept proto vyhovuje jen sportovcům nebo těžce pracujícím osobám.[6]
Preventivní stravování namířené proti prediabetu a DM II by tedy mělo směřovat k redukované glykemické náloži a k restrikci energie pocházející ze sacharidů, což především spočívá v omezování zdrojů nutričně neplnohodnotných rafinovaných sacharidů škrobové povahy z pečiva a z cereálních příloh. Jak tuto restrikci a současně nezbytnost aktivního životního stylu s dostatečnými pohybovými aktivitami zdůvodňujeme? Po většinu doby vývoje moderního člověka byl příjem energie ze sacharidů na průměrné úrovni kolem 800 kcal/den, tj. 200 g sacharidů/den. Kdysi jen dočasná, nárazově zvýšená potřeba sacharidů, aby si náš předek vytvořil tukové zásoby nutné k přežití období hladu, se však dnes stala pro mnohé trvalou potřebou, často i při absenci pohybu. Ukazuje se, že příjem sacharidů na původní úrovni 800 kcal/den, tj. pouze 40 % z celkové průměrné denní potřeby energie 2000 kcal/den, představuje základní preventivní opaření proti hyperglykémii a hyperinsulinémii, vedoucích k cukrovce, resp. k obezitě, včetně sníženého glykemického indexu stravy a přiměřeného pohybu. Omezení podílu sacharidů ve stravě na průměrných cca 40 % celkového energetického příjmu (tj. o 20 % níže, než se zatím doporučuje) považujeme za trvale udržitelný nástroj pohybově aktivního klienta ke snížení a stabilizaci tělesné hmotnosti a současně ke zlepšení jeho zdravotních ukazatelů včetně stabilní glykémie.[7]
Nadměrný příjem zejména rafinovaných, potravinářským průmyslem zpracovaných cukrů a škrobů, reprezentovaných hlavně GFS (= glukózo-fruktózový sirup) a cereálními škroby z masivně „doporučovaných“ celozrnných výrobků, má tak nepříznivé účinky na lidské zdraví, že je některými autory označován jako karbotoxicita. Vědecké důkazy naznačují, že nadbytek cukerných látek negativně ovlivňuje také složení střevního mikrobiomu. To vede ve vyspělých zemích k získání tzv. westernizovaného mikrobiomu, který se vyznačuje vyčerpáním rozmanitosti střevního mikrobiálního materiálu vedoucím až dysbióze, snižující imunitu. Vyhnout se karbotoxicitě nebo ji zmírnit znamená omezit příjem energie ze sacharidů a podle možností nahrazovat vysoce stravitelné sacharidy např. rezistentním škrobem (méně zralé banány, zlojovatělé vařené brambory aj.), inulinem (z čekanky nebo topinambur) nebo FOS (fruktooligosacharidy – ovocná rozpustná vláknina) z ovoce. To obvykle vede i k žádoucí tendenci střevního mikrobiomu k protizánětlivým účinkům, potlačujícím zánět jako důsledek insulinové resistence.[8]
Pokud v preventivním konceptu omezíme sacharidy o 20 %, bude třeba jiné makroživiny navýšit, abychom si udrželi izokalorický příjem energie, nutný k pokrytí pohybových aktivit. K tomu se hodí dosud stigmatizované tuky nezvyšující ani glykémii, ani insulinémii. Mnohé navíc skvěle chutnají např. smetana v jogurtu, arašídové máslo či mandlová „mouka“ a představují senzoricky velice uspokojující zdroje tuků, aniž by na ně vznikal návyk. Když ve stravě obsahující např. celkem 2000 kcal/den a 800 kcal ze sacharidů denně dodržíme obecné doporučení o denním příjmu bílkovin, tj. 1,2 g bílkovin na 1 kg aktivní tělesné hmoty ATH za den (pohybově aktivní 70kg jedinec má cca 60 kg ATH, což představuje doporučený příjem 72 g bílkovin o energetickém obsahu 290 kcal), zbývá na obsah tuků (2000–800–290)/9 = 101 gramů. Toto množství tuku doporučujeme naplnit tzv. zdravými nerafinovanými tuky ze semen, ořechů, ryb a malým podílem nasycených mastných kyselin z kokosového tuku a z vajec, jejichž aterogenní účinky lze na úrovni preventivních opatření u zdravých osob zanedbat.
1. Facts & figures; International Diabetes Federation, 2023.
2. Bommer C., et al.: Global Economic Burden of Diabetes in Adults: Projections From 2015 to 2030; Diabetes Care, 2018.
3. Diabetes; Word Health Organization, 2023.
4. Diabetes - long-term effects; Better Health Channel. Victoria: Department of Health, 2023.
5. Simple Steps to Preventing Diabetes; The Nutrition Source. Harvard T.H. Chan School of Public Health, 2012.
6. Hyman M.A.: The Gut-Brain–Fat Cell Connection and Obesity; Alternative Therapies, 2006.
7. Daly M.E., et al.: Short-term effects of severe dietary carbohydrate-restriction advice in Type 2 diabetes – a randomized controlled trial; Diabet Med, 2006.
8. Forsythe C.E., et al.: Comparison of low fat and low carbohydrate diets on circulating fatty acid composition and markers of inflammation; Lipids, 2008.
